Živote můj.

úterý 1. leden 2013 16:39

Jsou lidé hodní a zlí, užiteční či zbyteční, slavní a ti, jež prolétli světem téměř bez povšimnutí. Přesto zde zanechali stopu a někdo na ně bude vzpomínat.

V mrňavé vísce v rozpadajíccí se chaloupce kdesi na Šumavě sedí u kamen babča Anče, na klíně mourovatou kočku, klimbá a rozcuchanou šedivou hlavou se jí honí všelijaké myšlenky. Zasní se a vzpomínky se vynořují z mlhy a mátožně defilují za starostlivým vrásčitým čelem.

Letí po rozkvetlé louce ze stráně a radostně vítá svého tatínka, jenž se vrátil ze služby ve Vídni a domů do šumavského údolí přinesl ustarané mamince a sedmi sourozencům něco naškudlených stříbrňáků, s nimiž se jim podaří přečkat pár dalších pohorských zim. Ji ale nejvíce učarovaly korálky, jimiž ji obdarovala otcova rozpraskamá a třesoucí se ruka. Nábožně si je omotala kolem vyhublých ramen a těšila se, jak oslní sousedovic děvčata odpoledne na pastvě. Jenže z přehršle radosti a nedočkavosti se šňůrka přetrhla a levné korálky se rozsypaly do vody v potůčku a voda je i se záplavou hořkých slzí odnesla bůhvíkam. Cítila to tehdy jako obrovskou nespravedlnost a do noci se bála jít domů.

Zvony hlasitě vyzvánějí a podél kostelní zdi se sune černobílý svatební průvod. Kráčí poněkud zaraženě, opírajíce se o rameno svého budoucího manžela a čeká, co jí příští dny přinesou. Naléhavá slova pana faráře o nutnosti obětí a nekonečné lásky a tolerance vnímá přes závoj poněkud zdáli. Poté slyší, jak její roztřesený hlásek říká ano a jako ve snu cítí, jak ji zpocené ruce odhrnují závoj a na suchých rtech cítí horký polibek. Následuje prásknutí bičem a potahy se vydávají k hospodě, kde již vyhrává muzika a z otevřených oken se line vůně pečeného masa a čerstvě nařezaných tulipánů. Protančila s přítomnými svatebčany mnoho času, bylo to krásné a okouzlující a jako ve snu slyší slova matky o nutnosti splnit svoji povinnost při svatební noci. Něco o tom tušila, ale skutečnost byla mnohem strašidelnější. Vše je spleteno do velkých obav, mužského dechu páchnoucího po pivu a po kořalce, bolesti a následného chrapotu a potupném bdění až do svítání.

Roky letěly jako splašená hříbata a s mužem, jehož vlastně poznávala až během společného života, postavili roubenou chaloupku a každodenně poctivě obdělávali kamenité políčko u lesa. A pak přicházely děti, podobné korálkům v růženci. Nejstarší Jeníček, po tátovi a následně holek jako máku. Nejprve Anička, zase po mamince, pak Rozárka, Bětuška a nejmladší Barunka. Byly to veliké, ale krásné starosti.

Dnes už manžel i syn odpočívají na hřbitově u lesíka a ostatní dcery dávno odešly za štěstím daleko do světa. Babča zůstala sama se svými zažloutlými vzpomínkami, ale přesto každé ráno vítá sluníčko a děkuje pánubohu, že ještě smí na tomhle světě pobývat. Těší se pohledem na rozkvetlý zlatý déšť, housata batolící se po trávníku, na slunce zapadající na hladině rybníka do rákosí nebo zpěvem mladé sousedky, jež k ní doléhá otevřeným oknem.

A až její pouť po tomto světě skončí, odejde v pokoji, protože její život měl smysl.

Jiří Nohava

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Jiří Nohava

Jiří Nohava

O životě v české kotlině.

Pracující, zákonů dbající, daně platící a s mnohým nesouhlasící jihočeský patriot.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy