Jedno příjemné dopoledne na pracáku.

pondělí 14. leden 2013 07:53

Je kalné lednové ráno. Z nebe teče voda, vítr shazuje dětem čepice, všude hluk a špína a všichni okolo mají dobrou náladu. Za zdmi honosné budovy, nesoucí jméno Úřadu práce, ovšem panuje ponuré ticho a jen těžká vchodová vrata občas zavrzají.

Postupně vrata vrzají stále častěji, ozývá se chrastění klíčů, chodbami se nese zvuk dusajících nohou a šepot se mění v hlasitý hovor. Kolem dveří a přepážek vznikají debatující hloučky a starší paní v informačním okénku nestačí odpovídat na zvídavé dotazy. Nejvíce příchozí zajímá, kam se mají podepsat a jak dlouho to tu bude trvat. Na trávníku před vraty se utvořil kruh zdatně dýmajících mužů a všichni čekají, až se začne něco dít.

Osazenstvo uvnitř je velmi různorodé, ale jedno mají skoro všichni společné. Je to určitá zádumčivost a skleslost, protože sem se nechodí za odměnu a většina zde postávajících na to není ani trochu hrdá. Pouze velmi hlučná a zapáchající skupina tmavších spoluobčanů, rozvalených okolo jediného stolu na chodbě, to vidí poněkud jinak. Je jim všechno jedno, berou to jako příjemnou možnost dostat nějaké peníze a poklábosit se známými a tak toho využívají. Neberou ohledy na nikoho, překřikují se, klidně pokuřují i na místech, kde to není dovoleno a zdatně polévají stůl i židle kávovou bryndou z automatu. Ostatním to asi vadí, ostentativně poodstupují, ale nikdo nemá odvahu pustit se s nimi do sporu. Čas pomalu plyne, lidí a hluku přibývá, ale všechny dveře jsou zavřené a nic se neděje.

Chaos na chodbách houstne a dostoupí vrcholu, když zarachotí klíč v zámku, jedny dveře se otevřou a v nich statná padesátnice pronikavým hlasem přítomným sděluje, co je v následujících hodinách čeká. V ústrety se jí vrhá hejno zoufalců mávající jakýmisi lejstry a dožadují se okamžitého řešení svých problémů. Dotyčná úřenice zalapá po dechu, popadne se zoufale za hlavu a s hlasitým křikem za sebou přibuchuje dveře. V rohu doposud nehybně stojící starší otylý pracovník bezpečnostní agentury se pohne a začne spílat mladé ženě, která tlačíce před sebou těžký kočárek a zanechávajíce za sebou zřetelnou bahnitou stopu, prodírá se davem k informacím. To, že dosud tam před jeho zraky banda nepřizpůsobyvých dělá daleko větší bordel, je mu jedno. Seřve nebohou a udýchanou paní a s pocitem dobře vykonané práce znovu v koutě zkamení.

Režim odbývání klientů je velmi pomalý a zásadní vliv na to má špatně fungující počítačový systém. Ten, kdo chodí na tento úřad častěji, si už ví rady. To je vidět na zmińovaných tmavočeších, kteří si zde počínají jako doma a nic je nemůže rozházet. Nově příchozí má ale velké problémy s orientací a s malou výkonností úředníků, což ovšem velmi souvisí s výše zmiňovaným. Po několika hodinách marného čekání, kdy se počet lidí na chodbách nezmenšuje, propadá normální smrtelník zoufalství. Je to ale asi standartní systém a každý si to prostě musí odčekat. To, že člověk přijde na tento úřad ráno v sedm třicet a totálně zdecimován odchází po šesti hodinách, je alarmující. Přitom ale samotný akt, kvůli němuž přišel, trvá jen pár minut. A zbytek času musí zápasit s bandou malých tmavých kapsářů, jež sem cíleně vyslali jejich vysmátí rodiče, odporným vzduchem v nevětraném prostoru a státní byrokracií, což dohromady člověka vysílí tak, že odtud jediná cesta musí vézt do nejbližší hospody.

Zbyly li vám ovšem po nájezdu černých kobylek v kapsách ještě nějaké peníze.

Jiří Nohava

JAPNa pracáku jsem nikdy nebyl,23:0714.1.2013 23:07:34
voboraZnam bilou rodinu14:4814.1.2013 14:48:39
NaďaJá mám09:4814.1.2013 9:48:05
ZuzkaPane Nohavo08:5914.1.2013 8:59:49
voboraJihocesky patriot?08:3614.1.2013 8:36:03

Počet příspěvků: 6, poslední 14.1.2013 23:07:34 Zobrazuji posledních 6 příspěvků.

Jiří Nohava

Jiří Nohava

O životě v české kotlině.

Pracující, zákonů dbající, daně platící a s mnohým nesouhlasící jihočeský patriot.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy